La Película

Martin se jako majitel pohřební služby jednoho rána ocitne na španělském pobřeží, plném mrtvol z marocké imigrantské lodi. Přes gibraltarskou úžinu je to jen 25 kilometrů, ale mladíci z marockého vnitrozemí většinou neumějí plavat. Na zmuchlaném lístku v ruce jednoho z utopených Martin najde telefonní číslo a dovolá se jeho ve městě pracující sestře Leile. Když Leila přijde identifikovat tělo, Martin dostane nápad, jak vytáhnout svou zadluženou pohřební službu z problémů - dopraví mrtvolu do marocké vesničky Hansaly a vezme s sebou i oblečení, podle kterého by se dali identifikovat další utonulí. Zatímco my v Evropě máme triček a svetrů desítky, na marockém venkově se vejde oblečení celé početné rodiny do jediného kufru v rohu místnosti.

Leila přijme vysokou cenu za dopravu rakve se zesnulým, ale nemá celou částku a Martin doufá, že zbytek peněz získá od rodiny v Maroku. Už od příjezdu do marockého přístavu tahle zvláštní „road movie“ naznačuje, že svět do nějž nahlížíme, nemá s tím naším mnoho společného. Jiné vztahy, jiné priority, jiné myšlení, jiní lidé… Po příjezdu do Hansaly se Leilina rodina Martina ujme jako vlastního. Ukáže se, že nemají vůbec žádné peníze, ale rada starších vesnice se rozhodne vybrat peníze mezi sebou. Martin dojatý přijetím a laskavostí chudých, prostých Maročanů se začíná stydět za svůj drsný, bezohledný podnikatelský přístup. Mezi ním a Leilou se navíc začíná vytvářet citový vztah…

Režisérku Chus Guttieréz inspiroval k natáčení filmu článek ve španělských novinách o tragickém masovém utonutí marockých imigrantů u španělských břehů. Dokonce i postava majitele pohřební služby má reálnou předlohu. Bohužel mnohem méně soucitnou, než je filmový Martin. Volba představitelů hlavních postav snímku - sympatického Jose Luise Garcii Péreze (Martin) a marocko-španělské filmové hvězdy Farah Ahmed (Leila) – vyšla na sto procent. Divákovi nedělá problém se s nimi ztotožnit a vidět svět jejich očima. Záběry marocké krajiny jsou působivé a mají ve filmu svou specifickou roli. Hlavně a především se ale režisérce přimět diváka přemýšlet o zdánlivých rozdílech mezi lidmi v různých částech světa. O rozdílech, které vznikají jen v našich hlavách. Všude žijí lidé, kteří se chtějí mít dobře, nechtějí trpět, jsou ochotní si navzájem pomáhat, být k sobě laskaví. Je dobré to vědět a snažit se na to nezapomínat.

Autor: Saša Neuman

-jv-